Někdejší nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a místopředseda nejvyššího soudu Pavel Kučera poskytovali Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových odborné právní poradenství.
Tak tajně, že o tom neexistují žádné záznamy.
Údajně strategické služby měly být podle slov bývalého ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Miloslava Vaňka poskytovány zejména v rámci pro stát citlivých kauz privatizace Mostecké uhelné společnosti a arbitráže se společností Diag Human. Příslušné smlouvy zněly na měsíční paušál 35 tisíc korun za 20 hodin a uzavřeny byly v roce 2011 s účinností až do začátku roku letošního. Oběma tak bylo vyplaceno celkem něco kolem milionu korun. Nové vedení úřadu to označuje jako peníze „za nic“.
Celou záležitostí se již začala zabývat pražská policie. Za úkol má zjistit, jak to s těmi „superdůvěrnými“ radami vlastně bylo a jestli se náhodou někdo v souvislosti s nimi nedopustil něčeho nezákonného. Pražským vyšetřovatelům příliš nezávidím... Označil bych to dokonce za velkou výzvu. Kromě již zmíněných smluv a nicneříkajících velmi obecných faktur totiž zřejmě nemají v ruce žádný hmatatelný důkaz dokladující skutečně provedené práce. Budou tak muset vycházet pouze ze svědeckých výpovědí na věci zainteresovaných osob. Tedy obou poradců a hlavně těch, kteří si je najali a kterým rady měli poskytovat.
Zkusme si nyní trochu zaspekulovat, jak budou tyto výpovědi vypadat. Určitě to bude z obou stran něco o tom, že objednané konzultace byly v plném rozsahu a požadované kvalitě skutečně poskytnuty, na straně úřadu s nimi byla velká spokojenost a zcela jistě zásadním způsobem pomohly při řešení konkrétních kauz. Takže smlouva byla naplněna a není důvod cokoliv zpochybňovat, ba vyšetřovat. Může někdo tvrdit opak? Například, že všechno bylo zbytečné? Že rady nestály za nic? Že nebyl dodržen celkový počet fakturovaných hodin? A o kolik případně? Kdo to může zpětně kvalifikovaně posoudit?
Vždyť nejsou žádné podklady, záznamy, zápisy. Není nic než subjektivní pohled lidí, kteří byli součástí tohoto nyní zpochybňovaného vztahu. A ti to, i kdyby vše bylo tisíckrát jinak, přece nepotvrdí. Popravdě řečeno si navíc na konkrétní okolnosti až tři roky zpětně již ani vzpomenout nemůžou.
Náplní smlouvy nebyly objektivně změřitelné činnosti typu stavebních prací, ale těžko uchopitelné a velmi subjektivně zhodnotitelné aktivity. To, co je pro někoho objevení Ameriky, může někomu připadat jako úplně zbytečná informace či nápad. Účelnost a přínos tak bude velmi těžké vyvrátit. O skutečném množství ani nemluvím. Bude tak prakticky nemožné vyčíslit případně způsobenou škodu. Důkazní břemeno je přitom na vyšetřovatelích.
Netvrdím, že práce nebyly provedeny, že byly provedeny nekvalitně či v menším množství. Nevím, nebyl jsem u toho. Hlavním problémem je sama neuchopitelnost takovýchto smluv a jejich výstupů. To, že někdo něco takového vůbec připustí.
Nejedná se o první případ. Zejména ve veřejných institucích byla v minulosti různých jiných rad k „nezaplacení“ řada. Pokud nebudou přesně stanovená pravidla pro uzavírání smluv a nastavená kritéria pro výstupy služeb tohoto typu, tedy zejména právě právní či poradenské obecně, a příslušní odpovědní lidé k takovému postupu nadále budou mít volné ruce, tak bohužel nejsme ani svědky případu posledního.
V jiných obdobných kauzách se nikdy nic nevyšetřilo a zřejmě objektivně ani vyšetřit nemůže. Prokázat totiž něco, co ve skutečnosti není a nikdy nebylo, je zpětně bez dalšího vždy složité, až nereálné. Jiný výsledek nepředpokládám ani v tomto případě.
